Retroid Pocket Flip: PS2 v kapse, nebo spíš noční můra?

Znáte ten pocit, když si chcete zahrát staré dobré pecky z PS2 pěkně v posteli nebo na cestách? Přesně tahle nostalgická touha mě přivedla k pořízení původní generace konzole Retroid Pocket Flip. Clamshell design, který tak trochu (nebo spíš hodně) připomínal staré dobré Nintendo 3DS, mě okamžitě uhranul. Ale jak už to u čínských retro handheldů bývá, realita měla k dokonalosti daleko.

Na papíře to přitom neznělo vůbec špatně. Flip dorazil s 4,7palcovým displejem, procesorem Unisoc Tiger T618 (2× Cortex-A75 @ 2,0 GHz + 6× Cortex-A55 @ 2,0 GHz), 4 GB RAM a 128 GB eMMC úložištěm. Měl analogové triggery a místo klasických páček placaté Hallovy analogové slidery s klikacím L3/R3. A dokonce se chlubil aktivním chlazením!

Výkon na PS2? Upřímně... ani náhodou.

Pokud jste někdy zkoušeli emulovat PS2, víte, že to chce dost výkonu. V mých testech na Flipu s T618 a tehdejším nastavením emulátoru to žádná sláva nebyla. Dostat ze hry 60 FPS na nejnižší nastavení (Fast) s frameskipem se dalo opravdu jen u těch nejjednodušších titulů. Ve zmiňovaném MDK2 to běželo plynule jen na specifických místech, jinak se konzole docela zadýchávala.

Pro lepší představu o mém testu výkonu: problém dělal i "obyčejný" Minecraft Bedrock. Aby mi hra jela stabilně na 60 FPS, musel jsem stáhnout render distance na 6–8 chunků s pouhými 3 chunky pro simulaci.

Větráček pro efekt a "Hinge Gate"

Slabší výkon ale nebyl jediný problém. Zmíněné aktivní chlazení bylo sice hezké lákadlo, ale dokud jela konzole pasivně, bylo to tak nějak OK. Jakmile se měl zapojit větráček, měl jsem pocit, že je tam snad jen pro efekt. Při větší zátěži mi jeho chlazení nestačilo a Flipu jsem musel pomáhat externím chladičem BlackShark Funcooler.

A pak přišel problém s pantem, kterému se s trochou nadsázky dá říkat "The Hinge Gate". Dobové komunitní reporty praskajících pantů existují a Retroid později komunikoval úpravy pantu a plastu, ale z toho nejde vyvozovat četnost závady. Můj kus každopádně prasknutí pantu potkalo. Naštěstí podpora zafungovala, nabídli mi náhradní díl a konzoli jsem si sám opravil.

Aby toho nebylo málo, ukazatel baterie žil vlastním životem. Retroid pro původní Flip uváděl 5000 mAh, zatímco při mém měření nabíjení ve vypnutém stavu jsem vídal zhruba 3900–4200 mAh. Bez přesného popisu metodiky ale tyto hodnoty nejde férově brát jako přímé měření skutečné kapacity bateriového článku. Jako praktický problém mi zůstává hlavně nespolehlivý ukazatel baterie.

Ale ten feeling za to stál!

Abych ale Flipu jen nekřivdil - i přes všechny tyhle porodní bolesti a technické nedokonalosti byl ten feeling k nezaplacení. Zahrát si MDK2 nebo Ice Age 2 z PS2 na takovém clamshell handheldu bylo prostě super. Jako sběratelský kousek do vitríny nebo na občasné hraní nenáročných retro her to byla skvělá mašinka. Jako univerzální konzole na dlouhodobé používání už tolik ne.

Evoluce: od Flipu až k dokonalosti

Flip mě ale nakazil handheldovou horečkou. Netrvalo dlouho a pořídil jsem si výkonnější Retroid Pocket 4 Pro s procesorem MediaTek Dimensity 1100 a 8 GB RAM. To už byla jiná liga! Ten nakonec putoval jako dárek k mladšímu sourozenci, protože já jsem našel svůj svatý grál: AYN Odin 2 Mini. Ten mám doteď a upřímně - už bych neměnil.

Ale o tom, jaký je Odin 2 Mini, si povíme zase někdy příště!